Get Adobe Flash player

18.01.2003 - TIBETSKÝ ŠPANĚL ZÁCHRANÁŘEM


 

 

Jak se cvičí s tibeťáčkem.

To bylo tak. Jednoho dne se u nás doma objevil Tibetský španěl jménem Moetica Rinaya Happy End. Nikoliv jen tak, ale takzvaně na výchovu. Své původní paničce se za její péči odvděčoval rozkousanou šňůrou od faxu, okousaným a zahrabaným mobilem a jinými kousky.Tak se po velkém rozmýšlení rozhodla, že nám ho svěří do "pasťáku". Zvedla telefon a oznámila mi: "Přijeďte si pro Hepíka, jinak ho hodím do popelnice. On je sice hrozně milej a hezkej, ale je to čert, já už si s ním nevím rady." No, co se dalo dělat, vidina budoucího šampiona v popelnici (stejně by to ona neudělala, byl to jen přiměřený prostředek nátlaku) mě zděsila a jelo se do Prahy.

Nechtělo se mi věřit, že roztomilý osmiměsíční blond klučina s velkýma černýma očima je onen příšerný zloduch . Zdání klame. Jen co se u nás trochu rozkoukal, začaly se nám záhadně objevovat všechny boty, rukavice a podobné člověčí věci rozložené na trávníku a vše co bylo v jeho dosahu, pozvolna změnilo svůj tvar na trošku okousaný, včetně tátova mobilu, knížek, noh od židlí atd. Neuvěřitelné, takové množství věcí nezvládlo upravit ani všech našich ostatních sedm pejsků dohromady. Tak jsem záhy dospěla k názoru, že jeho nadměrnou energii zkusím vybít na cvičáku.



Na nějaké pořádné cvičení jsem po zkušenostech s mými ostatními čtyřmi tibeťáčky ani nepomýšlela, chtěla jsem ho původně jen unavit a zvyknout na jiné psy, kteří ho po začátku dosti rozčilovali. Se všemi se chtěl i přes moje protesty hned poprat. Prvních pár seznamovacích návštěv tedy proštěkal, takže ze cvičáku jsme odcházeli já znavená a Pepíno (dle strýce Pepina z Postřižin) v tom nejlepším rozmaru. Auto jsem tedy vyměnila za kolo a začali jsme opravdu něco dělat. Chůzi u nohy pochopil okamžitě, problém je trošku v tom, že mívá někdy jiný názor na to, kam se půjde. Ale kousek salámku ho vždy přesvědčí, že za mnou je to výhodnější, protože v jiném směru jej čeká umravňující škubnutí vodítka. Slušnému chování vůči starším a silnějším psům jsem ho raději učila doma, kde mám velké psy naučené malým tolerovat i trošku drzejší chování. Teď již bez problémů míjíme při cvičení na volném vodítku všechny psy, na které po začátku velmi nevybíravě dorážel. Je to však palička dubová a jak mu jednou něco povolím, už si myslí, že to tak bude napořád.

V nácviku již zvládáme i sedni, lehni, vstaň, štěkání na povel, aport, o poznání hůř nám však zatím jde dlouhodobé odložení. Pepíno prostě nemá čas jenom tak někde ležet, zatímco já si klidně chodím okolo.Myslím, že však za nějaký čas a pár deka spotřebovaného salámku to pochopí. Stopu jsem zkusila jen tak a s údivem zjistila, že čmuchat nejen umí, ale má i chuť tu moji stopu sledovat. Tak teď cvičíme stopu vlastní ve tvaru různě dlouhých a složitých vlnovek, vždy však na konci čeká velká dobrota a pochvala. On po 3 stopách už přesně ví o co jde a velmi se na ni těší.

V čem však na svůj věk naprosto vyniká a co ho také nejvíc baví, jsou překážky. Kladina, houpačka, pohyblivá lávka na sudech, probíhání tunelem, skok vysoký (50 cm bez dotyku) jsou pro něj už dávno hračkou a sám mi je rád předvede, jen co přijedeme na cvičák. Dokončujeme již i kladinu vysokou se žebříky, skok šplhem (áčko 180 cm) a skok daleký (150 cm,zatím zvládáme tak 100 cm) a vodorovný žebřík. Kdo trochu se psy cvičí , asi poznal, že jde o překážky dle záchranářského zkušebního řádu. Mám totiž v plánu, že pokud bude mít Pepíno stále do cvičení takovou chuť jako nyní, můžeme se na jaře pokusit složit zkoušku ZZZ, což je základní zkouška psa záchranáře.

 

 

Jezdíme totiž s ostatními psy záchranáři také nácvikově vyhledávat osoby do sutin, což zatím znamená nácvik označení nalezené osoby vyštěkáním. Mohu klidně říci, že i v tom je Pepíno srovnatelný se stejně starými pejsky, kteří se tomu třeba věnují i o něco déle. Pokud již má za sebou projížďku 3-4km v rychlém tempu u kola, je velmi učenlivý a snaží se pochopit , co od něj žádám.
 

Není to však pejsek na cvičení drilem, vše navlékám tak, aby on to udělat chtěl. Stopu zpestřuji občas položeným kouskem masa, chůzi u nohy cvičím tak, že v ruce mám neustále buď jeho aportek nebo paštičku, s mňamkou se mu také odchází schovat ony zavalené osoby. Cvičení nelze protahovat, osvědčila se mi asi 3 desetiminutová cvičení. Mezi nimi buď odpočinek v kotci nebo krátká procházka (má-li ještě přebytky energie).

Jsem zvědavá, co všechno bude ochotný se naučit, ale i teď už předčil všechna moje očekávání. Je to pro mě velmi zajímavá zkušenost, cvičit po Německé ovčačce a Velkém jap.psu také s tímto malým tibetským ďáblíkem.

18.1.2003, Klára Hlubocká