Máte doma rozmazleného pejska, který Vás neposlouchá a se kterým si někdy nevíte rady? Když si na procházce usmyslí, že nehodlá jít tam, kam chcete Vy, postaví si hlavu, zapře nožičky, no zkrátka dál s Vámi nepůjde? My jsme doma takového pejska měli. Ne, že bychom jej dali pryč, ale protože jsme začali (pozdě, ale přece) s důslednou výchovou a výcvikem, stal se z něj (skoro vždy) poslušný pejsek. Jak to všechno probíhalo, si můžete přečíst:
Na Vánoce 2000 do naší rodiny přibyl pejsek, fenka tibetského španěla vlastním jménem Azah-Mi Divoký plamínek. A protože se tvářila jako princezna, tak to pro nás byla a je Sisi. Naše fenka je, stejně jako většina tibeťáků, rezervovaná vůči cizím lidem a působí dojmem plachosti, když si ale hlídá své území, probudí se její sebevědomí a statečnost.
Na naši první výstavu jsme jeli, když měla jeden rok, a to zcela nepřipraveni. Nedopadli jsme moc slavně; Sisi totiž nechtěla ukázat zuby. Všechno zlé ale bylo k něčemu dobré, protože jsme se tam seznámili se slečnou Janou Podolinskou, která se svým tibeťáčkem cvičí agility, což je sport, který vznikl v Anglii v roce 1978 (u nás je od roku 1992). Jeho vzorem bylo parkurové skákání koní. Ovšem místo koně, který je ovládán na parkuru jezdcem ze svého hřbetu, běhá pes i jeho psovod samostatně a nesmí se vzájemně dotknout. Pes nemá vodítko ani obojek a je na trati ovládán slovně a "řečí těla" svého psovoda. Překážky jsou samozřejmě také přizpůsobeny psům. Kromě skokových překážek, které známe z koňského parkuru, tam navíc mohou být další, a to: slalom, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel a tzv. zónové překážky - kladina, šikmá stěna ("áčko"), stůl a houpačka.
Protože v té době jsme měli jen mlhavou představu o tom, co to agility je, šli jsme se na jaře příštího roku podívat na jedny menší závody, abychom byli chytřejší. Byli jsme nadšeni a hned jsem nás přihlásila do kursu pro začátečníky, kde nás od začátku vede právě ta slečna, která nás k tomuto sportu přivedla.
S výcvikem agility započala i výchova naší fenky k poslušnosti. Začátky nebyly jednoduché. Na první hodiny chodila s ocasem staženým mezi nohama, utíkala z prostoru cvičáku a že by přiběhla na zavolání, tak to ani náhodou. Když se po delší době uráčila přijít, tak to bylo s výrazem: "Vždyť už jdu, co pořád šílíš." Dnes je situace jiná. Na naše pravidelné pátky se těší. Stačí říci: "Sisi, jdeme cvičit!" a máte vidět, jak začne skákat a vyvádět. Postupně jsme se naučili překonávat jednotlivé překážky a běhat jejich kombinace. Po ruce mám vždy něco dobrého (kousek sýra nebo vařeného masíčka), abych ji mohla odměnit za vše, co udělá na můj pokyn a z každého našeho společného úspěchu mám ohromnou radost, kterou ji dám náležitě najevo, protože když má radost páníček, pak vám radostně vrtí ocáskem i pejsek. Naopak, za neúspěchy ji netrestám, protože pro Sisinku, stejně jako pro každého jiného psa, musí být cvičení vždy zábavou.
I když už umíme všechny překážky, máme se pořád co učit. Nejde totiž jen o zdolávání překážek, ale i o techniku běhu. Sisi není zrovna nejrychlejší pejsek a abych ji trochu zrychlila, musím ji při běhu hodně povzbuzovat a chválit. Někdy si před skokovkou zapřemýšlí: "Mám skočit? Panička by měla radost. ... Tak tedy ano!". To se projevuje její svéhlavost a já si říkám, jestli je agility vhodné pro tibetského španěla. Pak ale vidím, jak se na cvičák těší a uvědomím si, kolik se toho naučila a jakou máme obě z našeho běhání radost. Agility, až na malé výjimky, mohou cvičit všechna psí plemena. V naší skupině běhá např. jorkšír, kavalírek, šiba inu, kolie, český strakáč, ale i hovavart. Důležité ovšem je, abyste psa vždy dobře navnadili, soustředili jeho pozornost na sebe a vytvořili tak tým. Jakmile se Vám to podaří a máte zvládnuté všechny překážky, můžete stejně jako my vyrazit na závody.
Věnujeme se nejen agility; naše fenka se naučila spoustu prvků z nového sportu - tanec se psy, chodí s námi po horách, ráda se vozí na kole v košíku a mimo jiné umí uběhnout i několik kilometrů vedle kola.
Zároveň s výchovou a výcvikem agility jsme se připravovali i na výstavy. I když po našem prvním neúspěchu jsme se zařekli, že na žádnou další nepojedeme. Měli jsme štěstí, že se na cvičáku stýkáme s lidmi, kteří s pejsky nejen cvičí, ale chodí i na výstavy, takže nás přesvědčili, abychom to ještě zkusili a pomohli nám s přípravou. Protože Sisince z plachosti přece jenom něco zůstalo a exhibicionismus je jí cizí, "nelámali jsme to přes koleno" a šli jsme jenom na pár výstav, abychom ji připravili na bonitaci. Vše se podařilo, Sisi byla 3x výborná, 1x získala Res CAC a v Libochovicích byla naše fenka uznána za chovnou.
Co z toho všeho vyplývá? Sisi je náš první pejsek. Neměli jsme tedy zkušenosti, jak jej vychovávat. Navíc tibetský španěl je velice svéhlavé plemeno. Myslím si, že pro takového psa je zábava spojená s poslušností ideální kombinace. Agility toto vše nabízí. Pokud tedy budete mít chuť pro svého pejska něco udělat (a tím samozřejmě i pro sebe), pusťte se do tohoto nádherného sportu a rozšiřte úzké řady tibeťáčků, kteří již agility běhají. Uvidíte, že budete překvapeni, kolik se toho může Váš tvrdohlavý pejsek naučit.
31.1.2004, Za celou naší smečku - Ivana Šebová
Azah-Mi Divoký plamínek (Sisi)